Dopis na rozloučenou
8. 5. 2007
Moje nejmilovanější Estelo!!
Jistě se na mne nebudete zlobit, milá přítelkyně, ale to, co se nyní chystám udělat, vidím jako jediné východisko z mé bezútěšné situace. Jen před Vámi mám černé svědomí, ve Vás jsem totiž měla vždy oporu. Ale až budou Vaše blankytně modré oči číst tyto smutné řádky, ty mé už nikdy nespatří světlo tohoto krutého světa.
Ale začněme od začátku. Poté, co jste odcestovala z Paříže, jak jste sama řeka ,,za lepším životem',' se tu odehrálo mnoho věcí. Rodiče se po tom nevydařeném plese, jehož jste se ještě účastnila, rozhodli provdat svou neposlušnou dcerku za bohatého hraběte, pana d'Antin. Och, jak mě ta zpráva rozrušila! Já, taková mladá sedmnáctiletá dívka, co má celý život před sebou, a přijmout za chotě toho starého muže? Jistě, mému zraku neuniklo, jak mě hltavě přejíždí očima, ale ani v tom nejhorším snu by mě podobná skutečnost nenapadla. Ale jak čas míjel, iluze se mi začali vytrácet. Byla jsem stínem. Chodila, pila, jedla, ale nežila. Večer co večer mohl Bůh slyšet mé modlitby, abych Moritze nemusila přijmout za chotě. Už se zdálo že marně, tu se však věci přece jen obrátili k lepšímu. Moritz ochuravěl na dlouhou dobu, dle slov lékařů, a já ho měla, z dobré vůle, jet navštívit, vyjádřit lítost a popřát brzské uzdravení. Jenže v domě jsem spatřila jednoho ze sluhů a naprvní pohled k němu zahořela láskou. Mladý, urostlý, silný, krásný. Někdo úplně jiný než starý Moritz. Do obličeje mu padali hnědé kadeře a díval se na mne andělsky modrýma očima. To on mě vytáhl z bludného kruhu, kam mě uvrhli rodiče, Moritze a společenské postavení. Můj dosud chmurný svět nabyl nových rozměrů. Tak jako dříve byl pro mě osovbozením spánek, tak teď byl osvobozením den. Ne, rodiče ani známí se o našem vztahu nesměli dozvědět! Naše schůzky probíhaly přirozeně tajně, ve staré opuštěné chaloupce v srdci Boubínského lesa. Všechny byly stejné, až na jednu. Už se nedalo bránit a i když jsem si byla plně vědoma všech následků, podlehla jsem mu a celá se mu odevzdala. Ted mu patří oboje, jak mé tělo, tak i duše. V té chvíli mi bylo jasné, co musí následovat. Věděla jsem, že pokud by se z mého života vytratil jako do něj vstoupil, nemohla bych dál žít!Musím s ním utéct, honilo se mi hlavou. Věděla jsem, že ztratím rodinu, přátele, že mě úplně zatratí, ale nebylo to pro mě podstatné. Jediné, co me drzelo pri zivote, byl on! Pro mě nebyl někdo jiný, už nikdy bych nemohla být štastná a žila bych jen tak napůl. Vše bylo naplánováno a s Mischellem sme viděli skvělou budousnost. Jenže pak se stalo něco, co mi málem vyrvalo srdce z těla. Ta strašlivá nemoc!!! Vzala mi ho! Myslela sem, že se sní popereme, sebrali sme veškerou sílu, ale ta strašlivá nemoc mi ho vzala! Pečovala jsem o něj, sháněla léky, rady, ale vše bylo marno, nic nepomohlo. A ta hrozná, sžířavá bolest se už nedá vydržet, už nemám proč žít. Spolu sním odešlo světlo z mého života, spolu sním odešla má hříšná duše. Vím, že jsem zhřešila a nezasloužím si odpuštění, ale snad to Bůh pochopí. Zradila jsem rodiče, Moritze, spoustu dalších, ale vězte, já už dál nemohla dál žít tím nalinkovaným životem. Drásá mi to srdce. Rodiče o ničem nemají ani tušení. Ale já vím, že by mě donutili vzít si Moritze.
A proto, drahá přítelkyně, nezlobte se na mě, musím odejít z tohoto světa. Ani Mischellovo dítě, co nosím pod srdcem, mi v tom nemůže zabránit. Je to ode mě sobecké, ale ani kvůli němu již nemohu dál žít, ta bolest mě spaluje zevnitř a už se to nedá vydržet. Doufám, že mi bude jednou odpuštěno za hříchy, jichž se dopouštím. Ale ta bolest je nesnesitelná. Celý život bych žila jen jako stín, ve vzpomínmkách a nadějích.
Žijte spokojenějším životem než já a buďte sbohem, má přítelkyně.
Monique
Jistě se na mne nebudete zlobit, milá přítelkyně, ale to, co se nyní chystám udělat, vidím jako jediné východisko z mé bezútěšné situace. Jen před Vámi mám černé svědomí, ve Vás jsem totiž měla vždy oporu. Ale až budou Vaše blankytně modré oči číst tyto smutné řádky, ty mé už nikdy nespatří světlo tohoto krutého světa.
Ale začněme od začátku. Poté, co jste odcestovala z Paříže, jak jste sama řeka ,,za lepším životem',' se tu odehrálo mnoho věcí. Rodiče se po tom nevydařeném plese, jehož jste se ještě účastnila, rozhodli provdat svou neposlušnou dcerku za bohatého hraběte, pana d'Antin. Och, jak mě ta zpráva rozrušila! Já, taková mladá sedmnáctiletá dívka, co má celý život před sebou, a přijmout za chotě toho starého muže? Jistě, mému zraku neuniklo, jak mě hltavě přejíždí očima, ale ani v tom nejhorším snu by mě podobná skutečnost nenapadla. Ale jak čas míjel, iluze se mi začali vytrácet. Byla jsem stínem. Chodila, pila, jedla, ale nežila. Večer co večer mohl Bůh slyšet mé modlitby, abych Moritze nemusila přijmout za chotě. Už se zdálo že marně, tu se však věci přece jen obrátili k lepšímu. Moritz ochuravěl na dlouhou dobu, dle slov lékařů, a já ho měla, z dobré vůle, jet navštívit, vyjádřit lítost a popřát brzské uzdravení. Jenže v domě jsem spatřila jednoho ze sluhů a naprvní pohled k němu zahořela láskou. Mladý, urostlý, silný, krásný. Někdo úplně jiný než starý Moritz. Do obličeje mu padali hnědé kadeře a díval se na mne andělsky modrýma očima. To on mě vytáhl z bludného kruhu, kam mě uvrhli rodiče, Moritze a společenské postavení. Můj dosud chmurný svět nabyl nových rozměrů. Tak jako dříve byl pro mě osovbozením spánek, tak teď byl osvobozením den. Ne, rodiče ani známí se o našem vztahu nesměli dozvědět! Naše schůzky probíhaly přirozeně tajně, ve staré opuštěné chaloupce v srdci Boubínského lesa. Všechny byly stejné, až na jednu. Už se nedalo bránit a i když jsem si byla plně vědoma všech následků, podlehla jsem mu a celá se mu odevzdala. Ted mu patří oboje, jak mé tělo, tak i duše. V té chvíli mi bylo jasné, co musí následovat. Věděla jsem, že pokud by se z mého života vytratil jako do něj vstoupil, nemohla bych dál žít!Musím s ním utéct, honilo se mi hlavou. Věděla jsem, že ztratím rodinu, přátele, že mě úplně zatratí, ale nebylo to pro mě podstatné. Jediné, co me drzelo pri zivote, byl on! Pro mě nebyl někdo jiný, už nikdy bych nemohla být štastná a žila bych jen tak napůl. Vše bylo naplánováno a s Mischellem sme viděli skvělou budousnost. Jenže pak se stalo něco, co mi málem vyrvalo srdce z těla. Ta strašlivá nemoc!!! Vzala mi ho! Myslela sem, že se sní popereme, sebrali sme veškerou sílu, ale ta strašlivá nemoc mi ho vzala! Pečovala jsem o něj, sháněla léky, rady, ale vše bylo marno, nic nepomohlo. A ta hrozná, sžířavá bolest se už nedá vydržet, už nemám proč žít. Spolu sním odešlo světlo z mého života, spolu sním odešla má hříšná duše. Vím, že jsem zhřešila a nezasloužím si odpuštění, ale snad to Bůh pochopí. Zradila jsem rodiče, Moritze, spoustu dalších, ale vězte, já už dál nemohla dál žít tím nalinkovaným životem. Drásá mi to srdce. Rodiče o ničem nemají ani tušení. Ale já vím, že by mě donutili vzít si Moritze.
A proto, drahá přítelkyně, nezlobte se na mě, musím odejít z tohoto světa. Ani Mischellovo dítě, co nosím pod srdcem, mi v tom nemůže zabránit. Je to ode mě sobecké, ale ani kvůli němu již nemohu dál žít, ta bolest mě spaluje zevnitř a už se to nedá vydržet. Doufám, že mi bude jednou odpuštěno za hříchy, jichž se dopouštím. Ale ta bolest je nesnesitelná. Celý život bych žila jen jako stín, ve vzpomínmkách a nadějích.
Žijte spokojenějším životem než já a buďte sbohem, má přítelkyně.
Monique
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář