Je mi OSMNÁCT!
"Tak nazdraví" zvolá táta.
"Nazdraví!" ozve se zborově a všichni zvedají sklínky s drahým šampanským. Všichni si mezi sebou tukají a vesele štěbetají, jen mě není nic moc.
Je mi osmnáct. To je nářez! Už jsem dospělá. Už můžu pít alkohol, kouřit cigára, když si udělám řidičák, můžu řídit i auto. Už můžu ztvrzovat svým podpisem dokumenty a smlouvy. Můžu si koupit pornočasák (co bych snim asi tak dělala), můžu do kina na film, kterej je až od osmnácti, můžu si dělat co chci a kdy chci a nikdo mi to nemůže zakázat protože ještě nejsem plnoletá.
Jako malá holka jsem se na ten den těšila. V televizi dychtivě sledovala filmy, kde holka (nebo kluk) oslaví tenhle "super" den a pak si dělá co chce. Toužila jsem po tom, až doma jednou budu moct v klidu říct: " Tedka už je mi osmnáct, jsem dospělá a plnoletá, takže jdu do kina i když vám se to nelíbí." A nebo až na oslavě babiččiných narozenin vezmu sklenku na tenoučké stopce, naliji si stejně jako ostatní červeného vína a nebudu muset tajně uskrávát ten rubínový nápoj. Nebudu tajně utíkat v noci na disku a modlit se, aby to naši nezjistili. Už nebudu malá holka, která tohle všecko nesmí.
Ale najednou..... Najednou mě to vůbec netěší. Vůbec si nepřipadám starší nebo jinačí. Vždyt jsou to narozky jako jiny. A přitom je to tak děsnej rozdíl. Přijde mi to jako parádní pitomost. Ještě včera my bylo 17, byla jsem mala nerozumna holka, ktera musí poslouchat. A neuběhně ani 24 hodin a všecko se jako mávnutím kouzelného proutku změní. Celý je to nesmysl
"Zlato, ty se nebavíš? Tohle je tvůj velký den."
"Ale bavím, mami, jen je to takový zvláštní pocit, víš."
"Taky mi bylo osmnáct, neboj. Časem si zvykneš."
Ccc, prý: časem si zvykneš! Na co? Že všecky ty dětský sny a přání zmyzeli?! Že už opravdu nejsem ta malá holka? Snad...
Snad ....