Být až na druhém místě...
"Michaléééé....!" ozve se z druhé místnosti
"Musím jít miláčku, mamka mě volá." řekne mi můj kluk, moje velká láska
"Ale já tě teď potřebuju! Víš, že mi není dobře, přece víš,co se dneska stalo! Musíš tu zůstat se mnou.... Prosím..." škemrám a je mi do breku
"Tak kde seš?!" zase ten hlas od vedle
"Pust mě, ja musím, bude zle" odtrhne se ode mě a mizí ve dveřích
"Neee..." šeptám už jen do prázdného pokoje a po tvářích se mi koulejí slzy
po 20 minutách
"Už sem tady miláčku, pojď ke mě"
"Ne. Nechci. Co chtěla."
"Ale nic, jen se ptala na tu zábavu, víš..."
"A to nemohlo počkat?"
"Bobi, pochop, je to má mamka, nemůžu ji přece nechat čekat a ..."
"A mě jo? Mě můžeš nechat čekat?"
"Bobo, ja se o tom nechci bavit."
"Nechceš, jako vždycky..." vzdychnu zklamaně
"Já už toho mám dost, pořád to mít na talíři, pořád poslouchat jen ty samé výčitky. Už toho sakra NECH!"
"Jo......"
Bolí to, moc to bolí, ... sakra moc