Ona se dívá, padá tříšť .........
Ostré odpolední slunce jí bodalo do očí jako nůž, přesto je nepřivřela. Sledovala dění kolem sebe a přemýšlela. O sobě, o něm, o všech. Pro lásku žila a pro lásku trpěla. Kolem kvetlo jaro. Milovala jaro. Slunce, květiny, tu vůni probouzející se přírody, hlínu, která tak báječně voněla… Bylo to období kdy se probouzela příroda a život ze svého spánku, sluníčko ospale prolupovalo očka, ptáčci zpívaly v kvetoucích korunách třešní a šeříků, všude se mísila silná vůně. Zlehka přehodila pravou nohu přes levou a naklonila hlavu. Řeka šuměla, první malý líni čeřili lesklou a jinak nerušenou hladinu vody. Jen lehoučký vánek občas načechral pěnu u břehu. V mandlových očích barvy skořice se jí zaleskly slzy. Od někudy z dálky se ozvala ta píseň, ta tolik známá a přesto tajemná melodie. „Ona se dívá, padá tříšť, a z očí jí létají jiskřičky, ….“ . To byla píseň přesně o ní. Nevěděla jak se jmenuje, kdo jí složil, vymyslel noty…..Nic. Prostupovala jí do duše čím dál tím víc, zaplavovala její mysl a bezděky vyvolávala pocity, které by nejraději vrátila a přitom i proklínala a pohřbila hluboko, až někam na dno své ztrápené duše a srdce. V tichu šeptala větru „svou“ píseň o lásce, životě, bolesti… Prudce hodí hlavou na stranu. Ne, už ne! Věděla, že se neubrání, ani neuteče. Lásce se nedá bránit, nedá se jí utéct. Láska prostě JE. Nedá se ošálit, zapomenout, smazat, … Je součástí lidských životů a lidských srdcí. A ona to pochopila. Celou dobu se mílila. Celou dobu to měla před sebou, v té písni….teď to slyšela, teď věděla, o co v ní jde. Byla o ní. „Ona se dívá, padá tříšť, a z očí jí létají jiskřičky, ….“ Neslyšela ji mockrát, nikdy si nedokázala zapamatovat víc než těch pár slov z refrénu. Znovu se jí do těch jejích krásných očí vhrnuly slzy. Byla to její píseň, byla to Ona………. Teď už to věděla a nikdy na to nezapomene….
Ona se dívá, padá tříšť, a z očí jí létají jiskřičky……
