Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.

Je mi mdlo, oči se mi klíží a cítím, jak mi po tváři stékají horké slzy.Hlava se točí v nekonečném víru myšlenek a barvy splívají v jednu velkou rozmazanou šmouhu. Proč? Jen silou vůle se nutím probírat to znova. Anebo ne?nebo se ty myšlenky vrací samy od sebe? Ruku už neudržím držet nahoře, cítím jak ji neznámá síla táhne dolů, jak klesá a pomali už ani nevnímam bolest, už není tak ostrá ..... Jediná ostrá bolest, která se už nikdy nezmírní je ta v mém srdci.....Proč? ptám se sama sebe neustále dokola, ta otázka mě zničuje víc než cokoli jiného.....Rány na těle se zahojí, bolí to, pálí, ale zahojí se......ale ty na duši......je to tak hluboko, tak strašně hluboko až do krve vyryto že to nejde vzít zpět. Nemiloval si mě. Jen si to hrál, předstíral! anebo miloval? Čemu mám věřit? Čemu?Když si mi spadl do cesty, myslela jsem že vidím anděla co ke mě přilétl z nebe a milovala tě, tak strašně moc tě milovala! A poprvé vživotě jsem cítila že někomu na mě záleží, že mě má rád že někomu patřím. Byla to lež? Hrál si to jako dobrý divadelní herec, jemuž divácí věří i smrt na jevišti a se zatajeným dechcem sledují zda se ještě probere k životu?Začalo to tak nevinně, já byla naivní malá holka co uvěřila slibům a netušila jak moc složitá je láska. Ty polibky, doteky, dala jsem ti to nejcennější co holka může klukovi dát. Chtěla jsem tě. Z mysli vyvstávají myšlenky, vzpomínky na tu jednu jedinou noc....A pak?

Před očima se mi rozprostírá obrázek jako z nějakého hororového filmu...šedé stěny kolem mě, stará skříň a špinavý, přesto však velmi ostrý nůž....ležím sama na staré matraci a už skoro ani nedokážu pohnout hlavou, přesto však koutkem oka zahlédnu krvavou skvrnu pode mnou. Jsem unavená a chce se mi spát, tak strašně spát....všude je tma a ticho, slyším jen svůj vlastní sýpavý dech....začíná se po mém těle neúprosně rozlévat chlad. Ale mě to nevadí, nic mi už nevadí. Trpělivě čekám co bude dál...A zase ten nůž. Je starý, s dřevěnou rukojetí, jistě ho někdo před tisíci lety vyrobil....na co asi byl? Krájeli sním chleba? Zeleninu? Kdyby tak věděli kčemu dopomůže....vidím na něm ještě čerstvou krev....mou krev.

A dál už není nic.....jen temno a prázdno........tma.....ticho......tohle je konec, naprostý konec, mého života, trápení, štěstí, lásky, bolesti....konec....