Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.

Mé oči se intenzivně vpíjí do těch v odrazu zrdcadla. Jak ubohé a zvláštní. Oříškově hnědé, rozpíjející se zeleň ze středu očních panenek a bezmyšlenkovitý výraz určující jednoznačně povahu. Fascinovaně pozoruju svůj odras na lesklé ploše, která jakoby naschvál vrací vše tak, jak je. Vždy sem na sobě nejvíc obdivovala oči. Ten jejic tvar, barvu. Stačí jediný pohled a oči vás prozradí vše co se jen dá z lidské povahy vyčíst. Každý jejich kousek je opředen mystickým tajemstvím, jež skutečně málokdo rozluští, jež je vjetšině vnitřích světů pevně uzamčen několikery zámky. A co vidím v těch svých očích teď? Strach? Bolest? Ne, už ani jedno z toho. Je tak jednoduché vše zkočit, spálit za sebou mosty, všemu utéct. Celý svůj život jsem si myslela, že bych si nedokázala ublížit, že bych nedovedla ukončit si život. Až působili v mé mysli takové chmurné myšlenky rozčarování, budili strach a respekt. Soucitné pohledy ostatních. Ale já v těch očích nevidím ani strach ani chuť. Ale ten pohled je poslední dobou dost typický pro celou mou osobu. Co bylo dřív?? Hořké slzy, oči jen nateklé a červené s temnými kruhy, zoufalé vzlyky volající po nějaké pomoci. Ale najednou jakobych se dívala na někoho úplně cizího, jako by snad ani nikomu na mě nezáleželo a já se teď na tu osůbku dívala s odstupem a preferencemi někoho jiného. Chlad. To je ono slovo co tak dlouho bloudí mým podvědomím a najednou vyvstalo jako z kouřového oblaku vekého táboráku. Jemná ruka mechanicky zabloudí pod lem splyhlých vlasů.